Rychlé převratné změny po sametové revoluci urychlily stárnutí obyvatelstva způsobené poklesem počtu a podílu dětí. Lidem se otevřely nové životní příležitosti a současně začala růst finanční náročnost výchovy dětí. To nás přiblížilo k trendu, který v tu dobu již byl běžný v západoevropských zemích a to ke stárnutí populace. Ve věkovém složení populace se počítá se třemi základními kategoriemi. Jedná se o věkovou kategorii dětí od 0 do 14ti let, pak o ekonomicky aktivní populaci od 15ti do 65ti let a poslední je kategorie seniorů od 65ti let a výše. Tu lze pak doplnit o podkategorii lidí starších 60ti let. Tato skupina prozatím stagnuje na úrovni kolem 18% s demografickým výhledem procentního růstu této kategorie. Jednak do tohoto věku pomalu budou přicházet silné ročníky sedmdesátých let minulého století a pak výrazně nižší současná porodnost, než byla v komunistickém Československu.

      Vyšší porodnost v totalitním Československu se někdy přisuzuje prorodinné politice tehdejšího režimu, která rodinu podporovala. Tento názor vyvrací několik skutečností, které ukazují, že tato otázka je mnohem složitější. Pravdou je, že režim nabízel na svou dobu poměrně štědré přídavky na děti, zajištění mateřských školek a výhodné novomanželské půjčky, ale získání bydlení pro novomanžele nebylo často jednoduché. Pro nečleny komunistické organizace, nebo pro lidi, kteří byli pro režim nepohodlní, to bylo velmi složité. Takže i tato komunistická podpora rodin měla své limity. V západoevropských zemích, které ekonomicky prosperovaly a společnost byla podstatně bohatší než v ekonomicky stagnujícím Československu, docházelo ke stárnutí populace již v průběhu druhé poloviny dvacátého století, kdy u nás žádné tyto jevy nebyly, ale naopak se hovoří o babyboomu. Po světě lze sledovat, že v chudších a rozvojových zemí bývá obvykle větší porodnost než v bohatších rozvinutých zemích.

      Těch příčin je několik. Vedle sociálních aspektů, jako jsou rozdíly v úloze rodiny v rozvojových a v rozvinutých zemích. V chudších oblastech světa plní širší rodina svým členům služby, které v rozvinutých zemích za rodinu přebírá stát a lidé si je platí formou daní. Jedná se o zajištění seniorů a jejich dožití, podpora zdravotních a sociálních služeb včetně důchodů. To jsou všechno výdobytky běžné v rozvinutých zemích, ale v chudších částech světa jsou buď ve výrazně nižší míře, nebo neexistují vůbec. Proto zajištění na stáří souvisí s počtem dětí, které se pak dělí o péči o své rodiče ve stáří. K tomu je třeba vzít v patrnost vyšší úmrtnost dětí v chudších zemích a současně nižší finanční náročnost na výchovu dítěte, než jaká je v rozvinutých zemích.