Středověké období nebylo lehké pro nikoho. Ať už šlo o panovníky, rolníky, nebo chudé žebráky, každý se musel potýkat s otřesnými hygienickými podmínkami a nemocemi, které ve středověku mnohdy znamenaly jistou smrt (lepra, morové epidemie, různé infekce či chřipka). I když se lidé v době temna dožívali průměrně pouze kolem třiceti let, našli se i tací, kterých délka života přesáhla sedmdesátku. Nejvyšší úmrtnost hrozila mezi novorozenci a dětmi, jejichž těla byla velmi náchylná k různým onemocněním, která se nemohla léčit díky tomu, že choroba byla brána jako vůle Boží a do té se nesmělo zasahovat (a když, tak pouze ve výjimečných případech).
Každopádně, čím výše se člověk nacházel ve společenském žebříčku, tím vyšší měl možnost odborné pomoci. Byť nebylo možné provádět chirurgické zákroky až do dvanáctého století, stále zde existovali bylinkáři a různí léčitelé. Ačkoli se o středověku společnost baví jako o době zla, moru, chudoby, špíny a temna, byla to doba největšího rozkvětu bylinkářství. Pokud se chtěl člověk stát bylinkářem, jeho cesty vedli do kláštera k mnichům, nebo z bingenské abatyši Hildegardě, která sama vytvořila jeden rozsáhlý herbář, v němž se nachází poznatky jak tehdejších obyčejných obyvatel, tak i znamenitých, řeckých spisovatelů.
I dnes můžeme najít stopy po bylinkářích té doby u nás na území České republiky. Například v Praze v Jindřišské ulici, kde se momentálně nachází pošta, byla bylinkářská zahrada v období vlády Karla IV. Cirka sto let po smrti krále, roku 1484 byl založen dosud nejstarší, známý herbář u nás, a to frankfurtským lékařem, který se jmenoval Johann Wonnecke von Cube.
Jelikož ve středověku neexistoval internet a ne každému se dostalo toho přepychu moci se naučit číst, vědomosti se předávali ústně, a to i v bylinkářství. Proto v něm šlo hlavně o lidovou modrost založenou na zkušenostech předchozích generací.
Tento lékařský směr přetrval i do dnešní doby, kdy je léčení za pomocí bylinek stále velmi populární a účinné nejen u laické veřejnosti, ale i u odborníků v lékařství.